Novohradky

30.09.2007,

Přechod Novohradských hor 27.-30.9.2007

čtvrtek

Ve třičtvrtě na pět jsme odjížděli od sokolovny autobusem ve složení Madla, Metynka, Střelka, Bára, Johny, Karkulín, Ferda a já - Míra. Celý den pršelo ale při odjezdu vysvitlo slunce. Byl to pomalu zázrak a já se chlubil jak jsem to dobře objednal.

V Příbrami jsme přestoupili na rychlík, který nás dovezl až do Českých Budějovic. Zde jsme měli asi padesát minut na přestup do dalšího vlaku. Čekání vyplnil Jan, který nám přinesl svoje zásoby do společného a kotlík. Nemohl s námi jet kvůli nemoci. Dále jsme na nádraží losovali o kotlík. Oblíbeným losem na lišku. Vítězem se stal za všeobecného veselí Karkulín, který ještě stihl zanechat nemocnému Janovi igelit aby se mu kotlík vešel do batohu. Dal jsme pokračovali dvoupatrovým vagonem až do konečné stanice naší cesty Rybníka. Tam jsme vystoupili a dle mapy vyrazili k Dolnímu Dvořišti. Na první křižovatce jsme se setkali s policií, pánové se ptali kam jdeme, co budeme dělat (bylo cca 22:00). Když zjistili, že nic nepašujeme poradili nám cestu a odjeli. Asi po dvou kilometrech jsme dorazili do Dolního Dvořiště. Uvítali nás červeně osvětlené domečky s nápisy Night club a Casino. Stejné nápisy jsme míjeli až do doby než jsme přešli za náměstí, kde již byly normální domky. Asi po dvou kilometrech za městem jsme si postavili igelity a holky šli spát. My jsme se ještě pokusili rozdělat oheň a opéct si večeři a po chvíli jsme zalezli také do spacáků.

pátek

Ráno při probuzení poprchávalo a byl velký problém po včerejším dešti rozdělat oheň. Uvařili jsme čaj, nakrájeli vánočky a vydatně posnídali. Pak jsme se dali za poprchávání do balení. Ještě uhasit oheň. toho se nejlépe ujala Madla, která v blízkosti ohniště našla velkého ryzce, kterým zalévala ohniště vodu z kaluže. Vešel se do něj asi litr vody. Nikdo jí nepomohl ale fotili všichni.

Asi po půl hodině jsme dorazili na rozcestí Svatý Kámen, kde na nás čekali Matouš, Michal a Katka, kteří spali opodál. Jeli totiž autem aby stihli zkoušku sboru v sobotu večer. Odtud jsem již v kompletní sestavě šli po cestě kolem pastvin s krávami do další vesnice. Ta vesnice (Tichá) byla už od začátku nějaká divná. Na návsi jen jeden polorozpadlý barák s kupou autovraků kolem, jedna drůbežárna, na druhé straně silnice zemědělská skladovací hala půlkruhového průřezu. Uprostřed Křížek pod krásnými kaštany a z poslední strany nějaká přízemní budova asi kovárna. Za kovárnou bylo torzo věže tvrze, které jsme si důkladně prohlédli.

V nepříjemně hustém dešti jsme pokračovali dál. Asi po dvaceti minutách přestalo pršet, vysvitlo sluníčko a začali jezdit cyklisté. Opravdu je mi záhadou, kde se v tom dešti schovávali. Po chvíli jsme narazili na opravenou německou kapličku s naivní kresbou panny Marie s Ježíškem na soitové desce.

Pokračovali jsme pak dál kolem pastvin s varovným nápisem Pozor v ohradě je býk. Minuli jsme statek Janova Ves s občerstvovanou v které se usadili cyklisté. Za chvíli jsme i my začali přemýšlet o obědě. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Skupinu opravdu hladových, kteří se chtěli zastavit na oběd hned a na druhou skupinu (do níž jsem patřil i já) tzv. hladových požitkářů, kteří se chtěli kromě jídla ještě pokochat nějakým krásným prostředím. Nakonec se druhé skupině podařilo zvítězit a najít úžasné místo na jižním svahu zalité sluncem s výhledem do Rakouska. Po obědě si někteří z nás házeli s frisbee a někteří odpočívali.

Z příjemného lenošení nás probrali mraky, po chvíli pochodu opět na chvíli začalo pršet. Podle mapy se nám zdála cesta zbytečně dlouhá a tak jsme se rozhodli zkrátit si cestu po louce a průsekem. Cesta po louce plné kravinců jen předznamenala cestu průsekem, který po chvíli skončil a my se prodírali křovím, potokem a skákali po popadaných stromech. Značku jsme opět našli dole u potoka ve vesnici Leopoldov. Z vesnice jsme opět pokračovali do kopce. Cesta nás vedla obrovskými holinami po lednovém orkánu Kiril. Cestou jsme minuli zásobní nádrž (Uhlišťský rybník) na vodu, která dříve sloužila pro plavení dřeva. Pak jsme objevili úžasně velikou kaluž na cestě a asi půl hodiny jsme se věnovali odvodˇování. Jen škoda, že s námi nebyl Jan.

Když nám začalo být zima popošli jsme dál. Po chvíli jsme přišli k velkému a tlustému stromu, který byl asi postižen nějakou nemocí. Měl totiž spoustu větví, které vyráželi kolmo z kmenu. Ty větve ale nebyly slabé a suché jako u ostatních ale tlusté a živé takže se po nich dalo pěkně lézt nahoru. Po chvíli jsme zase o kousek popošli abychom se zastavili u bývalé sklárny Terčina huť z níž zbyla jen pec se zbytky skla a nad tímhle stříška aby se zpomalil rozpad této unikátní technické památky. Nedaleko byly i zbytky stavení, které patřili k sklárně. Pak již pomalu přicházel večer a mi jsme začali hledat vodu. Kluci vzali vodu z potoka, holky si došli do blízké chaty. Ještě jsem při cestě k plánovanému tábořišti navštívili historické hraniční kameny z 1797, někteří z nás se podívali na krok do Rakouska. Pak jsme našli tábořiště, postavili igelity, uvařili těstoviny a kolem osmé šli spát protože bylo zima.

sobota

V noci přišlo pár přeháněk ale když jsme ráno vstávali tak už nepršelo. Po skoro dvanácti hodinách spánku jsme byli docela odpočatí. Po snídani a zabalení igelitů jsme vyrazili dál.

Asi po kilometru jsme přišli k Žofínskému pralesu. Mysleli jsme si, že prales je takové místo, kde vůbec člověk nezasahuje a nechává přírodu dělat si co chce. Zaprvé nás překvapilo, že celý prales byl oplocený a za druhé v něm bylo spousta holin po odtěženém dřevu, které spadlo při orkánu.

Na jedné křižovatce jsme odbočili zpět k hranici s tím, že dle mapy byla cesta po hranici nejpřímější a nejrychlejší bez zbytečných sestupů a stoupání. První část cesty byl super, pak jsme ale opět přišli do míst, kde řádil orkán a asi po půl kilometru jsme tuto cestu vzdali. Ještě jsme museli přejít potok, který bravurně překonala Kaťu po kládě s tyčí v ruce, ostatní všelikými skoky a jinými akrobatickými manévry.

Přechod přes Jelení hřbet po asfaltové silnici nebyl moc záživný. Obědváme v autobusové zastávce na silnici u Hojné Vody. Dalším naším cíle je vysílač s rozhlednou na Kraví hoře. Nenacházíme turistickou cestu a tak míříme dosti strmým kopcem tam, kde očekáváme vrchol. Byl to pěkný krpál a slušně jsme se při tom zapotili. Na skále na vrcholu jsme chvíli odpočívali. Pak jsme popošli k rozhledně. Když jsme vystoupali nahoru, chvíli jsme se kochali rozhledem. Madla pak začala hledat tzv. geocashku. Měla být schovaná někde na nosníku vyhlídkové plošiny. Asi po pěti minutách se nám jí povedlo najít. Byla to malá krabička od fotografického filmu s přivázaným magnetem.

Pak jsme již začali mířit dolů z hor. U kostela v Dobré Vodě jsme nabrali místní originální Dobrou vodu z Novohradských hor. Dál jsme pokračovali směr Horní Stropnice, kde se s námi rozloučili Katka, Kristýna, Madla a Matouš. Přijel pro ně Matoušův kamarád aby je odvezl zpět k autu. Museli totiž stihnout zkoušku pěveckého sboru na nedělní slavnostní katolickou mši.

Před Stropnicí se k nám připojil pes a prošel s námi celé město. Pokračoval by dál, ale mi jsme se rozhodli, že ho necháme tam, kde je jeho pán ho schopen ještě najít. použili jsme tedy šňůru z igelitu a jako kůl značku konec obce. Střelka ještě zanechala hladovému psovi dva krajíce chleba, prý aby neměl hlad.

Za slábnoucího štěkotu a vytí jsme pokračovali směrem k Terčinému údolí. Na začátku údolí jsme se zastavili u rybníčka, kde jsme krmili spousty oranžových rybiček. Pak jsme v okolí tvrze Cuknštejn hledali další geocashku ale neúspěšně. Pak jsme pokračovali příjemnou parkovou cestou, kterou lemovaly bílé lavičky až k východu. Odtud jsme již mířili přímo k vlakové stanici Nové Hrady vzdálené asi 5km od města. Asfaltka byla úplně nově udělaná a byl tam ještě zákaz vjezdu. Já jsem začal odpadávat kvůli puchýřům a poslední kilometr byl již doslova utrpením.

Na nádraží jsme došli asi hodinu před odjezdem vlaku a tak nezbyl čas na přípravu večeře. Měli jsme ale ještě dost zásob a tak nám to moc nevadilo. Cesta vlakem s třemi přestupy proběhla bez vážnějších problémů.

Z Prahy jsme se díky Bářiným a Střelkovým rodičům přesunuli auty domů a někdy po jedné hodině v noci jsme doma uléhali ke spánku.

Míra

Autor: Adam
Zpět
Cesta:

foto/2007/12_novohradske_hory/